klíčová slova: socialismus, kapitalismus, ekonomika, privatizace, kuponová privatizace, tunelování, korupce, mafie, čeští oligarchové, zločin

anotace

 Historie, současné poznání a predikce blízké budoucnosti

 

 

 Mesiášové volného trhu

Lidé si nepřáli návrat do husákovské doby. Jenže to cinkání na náměstích pro většinu národa mělo být jen pokračováním Pražského jara 1968, v němž by se sdružilo to dobré, co bylo v obou tzv. "antagonistických" systémech, šlo snad v prvopočátku o onen "socialismus s lidskou tváří". Vše se otočilo úplně jinam.  František Mlejnek

 „Po listopadové revoluci jsem byl, jako první místopředseda Čalfovy vlády přesvědčen, že naším úkolem je převést ten obrovský průmysl, který Československo mělo, z kolabujících východních trhů na trhy západní. Tady byly desítky velkých závodů, které si dnes už lidi ani nepamatují. Proto jsem považoval za rozumné využít tehdejší centrální řízení k postupné decentralizaci, vzpomíná místopředseda první  polistopadové vlády Valtr Komárek

Byl jsem ale zaskočen svými spolupracovníky z někdejšího Prognostického ústavu, protože oni podle neoliberalistických učebnic začali dělat jakýsi tržní model za každou cenu. Tím hlavním nebylo udržet ekonomiku, ale předělat ji. Ono to jejich: Když bude mít podnik vlastníka, okamžitě bude prosperovat, veškerá bída je v tom, že je to státní podnik. Je dokonce lepší, aby se podnik rozkradl, než aby byl státní, bylo strašně atraktivní. Vystupovali jako mesiášové, kteří nepotřebují právo, nemohou nic zkazit, a z toho se stal politický program. S tím jsem absolutně nemohl souhlasit. A největší dluh listopadové politiky je v tom, že nebyla schopná vygenerovat politiky, kteří by viděli trochu dál, a nežili jen momentální euforií“.

Připomeňme si, že za bolševika bylo velmi obtížné krást. Tehdejší zákony, které trestaly rozkrádání socialistického, tedy státního majetku, ve své tvrdosti, byť s drobnou úpravou, spočívající v pouhém vyškrtnutí slova socialistický, nový režim nepřevzal. Naopak byly nahrazeny právními pojmy, které k rozkrádání vybízely.

Do zákonů byla totiž včleněna podmínka, že každému musí být prokázán úmysl, což je, pokud o touze krást nevyhotovil písemný zápis, nemožné, neboť do hlavy bližnímu svému ještě nikdo nikdy neviděl. Nejdůležitější však bylo splněno - netrestat co nejvíce Klausem vysněných Kožených.

 Klausovu demagogii je nutno uvést na pravou míru

Že bude privatizace strašně skřípat, jsme věděli. Šlo o unikátní, v té míře nikdy nepodstoupený proces. Bylo jasné, že bude řada vítězů a poražených, spokojených a nespokojených. Že však nastane taková míra nenávisti, v důsledku živené úspěšnou propagandou Miloše Zemana, to jsme skutečně nečekali. Václav Klaus 8. 11. 2000

Nekrachují u nás banky, stát je nemusí zachraňovat za peníze nás všech tvrdil Václav Klaus. To už se u nás ovšem stalo a celou společnost to stálo obrovské peníze. Měli jsme k tomu tzv. Konsolidační banku přejmenovanou později na Konsolidační agenturu, která byla zrušena v r. 2007. Citace Tomáše Ježka:

„Dobrá myšlenka založit Konsolidační banku však v sobě měla, jak to často bývá, čertovo kopýtko. Stávala se  totiž neodolatelným svodem k tomu, aby do ní banky převedly nejen staré úvěry z doby socialismu, ale začaly se do ní převádět  i nové špatné úvěry, které už neměly s dobou centrálního plánování nic společného. Škodlivost takto fungující instituce je dána tím, co je v ekonomické teorii známé jako morální hazard. Je to jednání někoho, kdo kalkuluje, že neponese náklady svého jednání, že dostane příležitost přenést tyto náklady na jiného. Tak jedná hazardníh hráč, který bez zábran vsadí do rulety všechny svoje peníze, protože může počítat s tím, že když vsazené číslo nevyjde, někdo mu peníze vrátí nebo dá nové….

Pohledávky bank, resp. špatně poskytnuté úvěry, převedené na Konsolidační banku (Konsolidační agenturu), se pak prodávaly zhruba za 30 až 10 % původní ceny. Sekundární zlou sestrou té primární pak bylo, že dlužník banky, která usoudila, že je nedobytný a proto jeho dluh převedla na Konsolidační banku, dostal příležitost koupit si svůj vlastní dluh za desetinu dlužné částky. Stát za něj tedy 90 % dluhu velkoryse zaplatil sám. Který dlužník měl takovéto štěstí a jak velké to štěstí bylo, to samozřejmě záleželo na známostech ve vedení agentury, blahovůli poslanců, kteří byli v dozorčí radě nebo představenstvu a ochotě dlužníka odvádět desátky.

 

„Náš úspěch či neúspěch stojí a padá především s výkonem každého z nás, a také s fungováním či nefungováním našeho politického, ekonomického a sociálního systému jako celku. Ten vyžaduje další reformy“,  tvrdil Václav Klaus.

S výkonem každého z nás? On je výkon a výkon… někdo může být velmi výkonný v dělání špatných zákonů, v krytí korupcí a defraudací, v podpoře růstu společenské nerovnosti, v populismu a lhaní lidem. Jistě potřebujeme reformy, které takovým výkonům zamezí.

 

„Pokud se nechceme dočkat opravdu bolestivých následků, musí se tyto změny provést co nejrychleji. Prozrazuje to velmi názorně náš státní dluh. Před deseti lety činil 345 mld. korun, dnes je topětinásobek. Uvědomujeme si to vůbec?“

Položil si někdo vůbec otázku, proč máme tak vysoký dluh, když se jen podle Národní ekonomické rady vlády ročně rozkrade nejméně 100 miliard z veřejných peněz? O tom, že společnost je prorostlá korupcí a že ji korupce dusí a brání jí v efektivním ekonomickém fungování, pochybuje asi málokdo.

 

„Nejen v Evropě, ale i u nás, je  samozřejmostí, že se nároky lidí zvyšují bez souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika a zda na mzdové a sociální nároky máme. I když to lidé slyší neradi, politici musí občany o nezbytnosti opustit tento pohodlný, ale ničivý typ myšlení co nejrychleji přesvědčit. Všechno další se od toho odvíjí.“

Nároky jakých lidí? Nároky těch superbohatých mít stále více? Pohodlný a ničivý typ myšlení je charakteristický pro ty, kteří kradou z cizí práce, tedy pro korupčníky a defraudanty. Nemyslím, že by pohodlný typ myšlení měl běžný pracující, který vstává brzy ráno do práce každý pracovní den.

 

„Není fráze říci, že v naší zemi žije spousta pilných, pracovitých a nadaných lidí.“

Ano, a tito lidé jsou neustále okrádáni a nakonec budou tlačeni i do bídy, protože tu nefunguje spravedlivé přerozdělování veřejných peněz a obrovské peníze se rozkradou. Společnost je prorostlá korupcí jako rakovinou. Komu korupce svědčí nejvíce? Lidem s politickou mocí a s kontrolou nad veřejnými penězi, tedy politikům. Klaus jako dlouhodobý český politik, je zodpovědný za česká specifika, totiž kuponovou privatizaci i opoziční smlouvu, ostatně jako předseda ODS kdysi odmítl vrátit peníze, které se do financování této strany dostaly nelegální cestou.

 

 Tunelování

Světově uznávaný ekonom působící ve Světové bance, David Ellerman v souvislosti s jeho metodami privatizací označil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem "Lessons from Eastern Europe´s Voucher Privatization". 

Ve V.B. Thatcherová privatizovala velké státní podniky. V ČSFR ministr financí Klaus privatizoval velké státní podniky. Rozdíly: Ve V.B. provedli nezávislý audit a prodali za tržní cenu. Tedy tomu, kdo dal nejvíc. A platilo se hned.

U nás se státní podnik prodal za účetní hodnotu předem určenému zájemci. A s odkladem platby. Postup byl tento: Privatizační komise zjistila účetní hodnotu subjektu a vybrala zájemce. Tomu předala podklady.

• Zájemce si nechal subjekt ocenit znalcem. Tato částka, několikanásobně převyšovala částku prodejní.
• S odhadem tržní ceny šel zájemce do banky a úvěr bez problémů dostal. Za úvěr ručil majetkem, který stále ještě nebyl jeho! Z úvěru, poskytnutého takto bankou, zaplatil tu účetní hodnotu a ještě mu zbyla pěkná sumička do začátků.
• Podnikatel "zlatokop" si po převzetí subjektu založil další firmu, na kterou převedl aktiva původního subjektu. Pak přestal splácet úvěr. Banka byla nucena převzít zástavu, tedy spíše torzo, které z původního subjektu zbylo. Pan podnikatel byl z obliga, prostě mu "nevyšel podnikatelský záměr!"
• Na státu pak bylo, aby mu prokázal úmysl. Pan podnikatel to navíc jistil převedením majetku na osoby blízké. Takto tedy vznikl pojem "tunelování." A takto se nám tady "narodili" noví kapitalisté.
• A nyní to nejdůležitější: Všechny tyto transakce národního majetku nepodléhají právnímu přezkumu. Na to byl dokonce vytvořen zvláštní zákon!

Při takzvaném očišťování bank od takto vzniklých nedobytných úvěrů bylo zapotřebí tato pasiva někde skrýt. Dva staří přátelé z "Prognosťáku"to vyřešili tím, že založili Konsolidační banku. Vznikl tak světový unikát - banka, která spravovala jen samá pasiva. Když už to bylo příliš nápadné, byla tato banka přejmenována na Českou konsolidační agenturu. Současně s tím bylo vedení ČKA povoleno prodávat tam uložené dluhy způsobem,  který popsal Tomáš Ježek. Tak se běžně  stávalo, že původní dlužník si koupil svůj dluh (přes třetí osobu, samozřejmě) za částku, která nepokryla ani úroky z tohoto dluhu. Tento dříve dlužník byl po této transakci samozřejmě už opět vážený podnikatel. Nicméně je známo, že  i z takto získaných zbytků  aktiv byly z ČKA vyváděny peníze na soukromé zahraniční účty.

A ještě po zaniklé ČKA zbyl dluh ve výši 236 miliard korun, který každým rokem narůstá o úroky. Tyto světově unikátní krádeže jsou dnes ze státního rozpočtu umořován všemi plátci daní, i těmi nejchudšími..  

Lze dodat, že tento stát v žádném případě nerozkrádaly nějaké "socky." Z těch někdejších privatizátorů, jejichž dluhy platíme (a budeme platit i nadále) všichni bez rozdílu, jsou dnes milionáři, multimilionáři a někteří dokonce miliardáři. A jsou to také ti, kteří nám tady skutečně vládnou. Politici jsou ve skutečnosti jen dobře placené loutky, vykonavatelé jejich vůle.. ⁰¹ spam

 

 Vývoj státního dluhu  a  mizení státního majetku ČR

Suchá statistická data:

Státní dluh ČR v r. 2011 činil 1,499 bilionu korun. Na každého Čecha, včetně kojenců tak připadá dluh 142 tis. Kč. Za posledních  6 let se dluh zdvojnásobil, za deset let stoupl 4x. Vzniká především hromaděním schodků státního rozpočtu. Financován je pokladničními poukázkami, státními dluhopisy, a např. půjčkami od EB.

V proklamacích při nástupu koaliční pravicové vlády vedené Nečasem se předpokládal nárůst  státního dluhu v r. 2012 na 1,602 bilionu Kč, r.2013 na 1,714 bilionu a v r. 2014 na 1,791 bilionu Kč.  Toho jsme dosáhli už v dubnu 2013 a zadlužení na obyvatele  je již 170 tis. Kč!

Připomeňme že v r.1989, tedy v době “neekonomiky” hospodařil stát s přebytkem 123 miliard Kčs. Při přepočtu poklesu hodnoty koruny, tedy indexem  inflace cen,  a odečtení vyrovnání se Slovenskem, by dnes jeho srovnatelná výše měla dosahovat nejméně 280 miliard Kč. Místo toho se však už od r.1993,  podle L. Štrougala, stala naše ekonomika celkově ztrátovou. A dle zesnulého min. financí úřednické vlády Janoty se od r. 1993 nezaplatila,  i přes masivní “rozprodej” státního  majetku ani 1 Kč z dluhu. A sledujte závratný  průběh nárůstu státního zadlužení:

• v r.    1989:  + 280 miliard korun

• v r.    1993:  - 158,8

•          1998:  - 194,7

•          2003:  -  493,2

•          2004:  -  592,9

•          2007:  -  892,3  

•          2009:  -  1178,2

•          2010:  -  1344,1

•          2011:  -  1499,4

•          2013:  -  1800 /duben/  zdroj: ČNB

Polistopadové vlády   tak zadlužili stát o více  než 2 biliony  Kč!!

A výdaje na dluhovou službu: v r. 2001 - 17 miliard, 2006 - 31 miliard  v r. 2011 - 72 miliard, v r. 2012 82 miliard  a v r. 2014 již překročí 100 miliard.

ČR tak sotva stačí ročně platit jen úroky z veřejnoprávních dluhů /okolo 50 miliard/ a na splátky jistiny si jen bere nové a nové úvěry. 

I pokud se podaří  snížit růst zadlužení pod kýžené 3%  HDP, zadlužování státu se bude nadále zvyšovat tempem  min. 150  miliard ročně. To ale jen v případě, že růst HDP bude přes 3%.   Prognoza na r.  2013 ale  už nepředpokládá vůbec růst,  ale pokles. Zadlužování poroste ještě mnohem rychlejším tempem. Omezovat výdaje státu už nebude z čeho. A porostou  opět i úroky.  A domácnosti? Ty dluží bankám více než 1,1 bilionu korun.

To ale není zdaleka vše. K zadlužení státu  je třeba připočítat i výši přímých a portfoliových zahramičních investic, které  nejsou ničím jiným,  než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem /podniků, bank/, patřícím na našem území cizím  vlastníkům. Tato specifická zadluženost vzrostla  na téměř 2,4 bilionů  Kč. V r. 2012 jde již o celkový dluh  převyšující 4 biliony Kč. Na jednoho obyvatele, včetně kojenců, tak připadá budoucí závazek odpovídající téměř 400 tisícům Kč! A dopad dalšího zadlužení v hodnotě 250 – 300 miliard, ke kterému nezadržitelně směřujeme , je v této chvíli neodhadnutelný.

Ani výše celkového zadlužení státu ještě zdaleka nedokumentuje celkový úpadek státního majetku. Vraťme se opět do historie. V r.1947 bylo v ČSR zhruba 400 miliard Kčs základních prostředků. Ty koncem r.1989 měly v ČSSR již hodnotu 5178 miliard Kčs. Majetek ČSSR ve státním a komunálním vlastnictví.vzrostl v letech 1947-89 o 720%! Porovnejme: HDP za 22 let nastolování kapitalismu se zvýšil o pouhých 38%. Lži,  lži

Na konci r.1989 ČSSR předávala restaurovanému kapitalismu rozsáhlý hodnotný a dluhy  nezatížený majetek /jeho výčet je uváděn na jiném místě/.  Byl to  majetek rentabilní, vynášel okolo 10% vloženého kapitálu. Kdo toho dnes ve světě dosahuje? Dnes by jeho hodnota vztažená k ČR odpovídala ocenění  kolem 4 bilionů  Kč. Ve skutečnosti nám však z tohoto  majetku skoro nic nezůstalo. 

80% těchto hodnot bylo “zprivatizováno“, zašantročeno,  nebo zničeno. To lze prokázat např. na faktu, že v 90. letech  se hodnota majetku USA  měřená burzovním indexem Dow Jones zvýšila o 500% u nás naopak  poklesla   na 40%.  Je známé,  že akcie srovnatelného majetku byly u nás pro “západní investory” levnější než v těch nejchudších zemích světa. Výše zmizelého národní  jmění, včetně přímého i nepřímého zadlužení, tak činí ke konci r. 2012 téměř 8 bilionů Kč. To je srovnatelné se zadlužením Řecka, kterým jsme neustále strašeni.

Hospodářské škody vzniklé celé ČSR ve 2. světové válce byly vyčísleny v dnešní hodnotě na 1 bilion 351 miliard Kč. Jednoduchým porovnáním dospějeme k ohromujícímu faktu, že zmizelé národní  jmění započaté Klausovou “divokou privatizací státního majetku” dnes převyšuje více než 5x hospodářské zráty ČSR vzniklé ve 2. světové válce(!!)  Morální ztráty vyčíslit  nelze.  Kde,  že ty peníze jsou?

https://www.asocr.cz/addons/files/stare/110906priloha2.pdf   (tab. Vývoje všech mandatorních výdajů rozpočtu. a data z knihy L.Štrougala,  Paměti a úvahy, rozhovor Valtr Komárek 12/16/2011

 

 Stručný pohled na to co naše, převážně pravicové vlády za 22 let postsocialistického chaosu stihly. A my ostatní můžeme  jen sčítat škody:

 

Co vlády stihly: Rozprodat hluboko pod cenou naše přírodní bohatství a většinu strategických podniků jako jsou naše nerostná ložiska, zdroje pitné a minerální vody, náš půdní fond a naše lesy, dráhy a stavební pozemky, vodovody a kanalizace, průmyslové závody a zemědělství, školy a nemocnice, elektrárny, plynovody, plynové podzemní zásobníky, rozvody el. energie, telekomunikační sítě, stavby ve městech a na venkově a vše, co náš národ pro veřejnou potřebu měl nebo vytvořil.

Důsledek: Připravit tak např. obce o dotace EU do vodárenského odvětví. Dnes 180 miliard Kč ročně odtéká z Česka do zahraničí z vyplácených dividend. Odliv peněz zvyšuje i přesouvání mateřských společnosti do daňových rájů nebo zemí s příznivějšími zákony pro podnikání. Za hranicemi tak končí značná část zisku podniků, které vlastní miliardáři z Penty, Kellner, Junek, Chrenek, Tykač, Komárek a a mnoho další. LN 2.8.2008

 

Co vlády stihly: Měli jsme zemědělství na úrovni, kterou nám svět záviděl. Vyváželi jsme téměř do celého světa, stavěli v zahraničí elektrárny, rozsáhlé strojírenské celky jsme byli schopni i úvěrovat. Značka Made in Czechoslovakia měla zvuk. Vyráběli jsme spoustu zboží a byli jsme velkou  konkurencí západního trhu. Např. tramvaje T3 se staly nejrozšířenějšími na světě. Jezdily v 54 města světa. Pražská Škoda už neexistuje. Podobně Zetor. ČSR byla jednou z prvních zemí , která začala vyrábět transistory. Tesla Rožnov už neexistuje ……textilní stroje, sklářství, likvidace světoznámých strojírenských firem. Rozsáhlý zbrojní průmysl, který byl zrušen díky Havlovi, aby naši pozici öbratem převzali naši západní spojenci, především USA…

Cílem neoliberálního šoku bylo zrušit podniky, které něco vyvážely, stát se odběrateli jejich zboží a podnikat jen ve službách a zprostředkovatelské činnosti.

Pomocí aktivit komunistických šéfů bývalých podniků zahraničního obchodu, byla rozprodána hluboko pod cenou většina největších výrobních kapacit převážně do rukou zahraničních “investorů”. Ti zpravidla po uplynutí “daňových prázdnin”  výrobu zastavili, jako konkurenci jejich firem. Příslušné licence, patenty a know-how nechat zmizet v zahraničí. Poté zařízení odvezli a továrny nechat zchátrat.

Důsledek: Nenávratně byla zlikvidována, či do cizích rukou prodána celá tradiční česká odvětví, mnohá se staletou historií jako: ocelárny, doly,  automobilový, letecký, elektronický a zbrojní průmysl, /pivovary,  sklárny,  textilky, hutě, strojírny, cukrovary, výroba obuvi, motocyklů, tramvají, cukru, a řada dalších ve světě respektovaných českých výrob a oborů. Dnes je náš export degradován na málo lukrativní  subdodávky pro zahraniční firmy. 

Kdo tady jednou bude platit daně, z čeho ten stát bude žít a kde lidi seženou práci, když se všechna výroba přesune pryč, táže se dnes prezident Potravinářské komory ČR Miroslav Toman. Z čl. Děsné zjištění Hospodářských novin21.6.2011

Stát byl ožebračen o majetek a duševní vlastnictví jeho občanů, vytvářený pílí a invencí  celých generací v řádu bilionů korun. Ze státu s vysokým rozvinutým průmyslem a zemědělstvím byla vytvořena obludná montovna. Byl degradován um a znalostí českých techniků a dělníků a jejich zlaté ruce poslány na pracovní úřady. Lidem byla vzata práce a vytvořili půlmilionovou armádu nezaměstnaných, osočovaných, že žijí na úkor jiných a nucených poslouchat demagogii našich nejvyšších politických představitelů, že už jsme všechno „prožrali”. .

 

Co vlády stihly: Kvalitní zemědělskou půdu zlikvidovat a na ní stavět satelitní městečka /zcela bez občanského vybavení/ a především sklady a montážní haly.

Důsledek: Zemědělská půda, a zejména orná, stále ustupuje novým stavbám, především novým obchodním střediskům a skladům. Fenomén přísné ochrany zemědělského půdního fondu důsledně prosazované všemi předlistopadovými vládami se vytratil. Nynější stav zemědělské půdy je žalostný, 1 750 000 ha je ohroženo vodní a zhruba 600 000 ha větrnou erozí.

 

Co vlády stihly: Nekoncepční, nesmyslnou zemědělskou politikou  zdecimovat stáda skotu, chovy prasat, a drůbeže, pěstování ovoce, zeleniny a tradičních lurativních plodin, jako chmel a cukrovka a nahradit je řepkou pro výrobu bionafty.

Důsledek: Celkový stav českého zemědělství je tristní. To dostává ČR k prahu potravinové bezpečnosti a v některých komoditách za její práh, např. v oblasti osevních postupů, produkce masa. Ruku v ruce s tím jde hnojení organickou hmotou. Zde jsme se dokonce již dostali za únosný práh spolu s produkcí masa a vajec. A to je prý, podle jednoho z celé řady nekompetentních ministrů zemědělství, důsledkem toho, že předlistopadové vlády rozoraly meze!

Za zmínku stojí např. i pokles stavu chovu skotu v ČR za léta 1990-4 o 1,4 milionů kusů! Prý kvůli nadprodukci. Takovéto selhání státu nemá ve světě obdoby!

 

Co vlády stihly: Domácí produkty nahradit dovozem ze států, kde je výroba dotována.  Tím zlikvidovat soběstačnost státu v zásobování obyvatel potravinami.

Důsledek: Trvale upadá hrubá zemědělská produkce, až k podílu na HDP 2%. Deficit agrárního zahraničního obchodu byl v r.2010 minus 34 miliardy Kč!  Jeho skladba v r. 2010: dovoz masa –12,631 miliardy, ovoce –9,343 a zeleniny –8,501 miliardy Kč, většinou v tom, co jsme si vždy sami dovedli vypěstovat.

Stali jsme se tak odbytištěm potravin ze světa a zprostředkovaně pomáháme tamní zaměstnanosti, kterou hradíme v daních. V r. 1989 jsme přitom v zemědělské výrobě dosahovali evropské špičky. Ještě v r. 1992 se vyvezlo z bývalé ČSFR 80000t potravinářské pšenice, 120000t masa, 800 mil.l mléka, 80000t cukru apod.

Produkce potravin narozdíl od ČR zásadně roste např. v Polsku, Maďarsku, Rakousku i Německu. V našem zemědělství je nyní jen 20% z původních pracovních sil a ubývá i počet lidí, kteří vůbec umějí hospodařit. Nedomyšlená agrární politika má totiž destruktivní dopad na venkovské obyvatelstvo. Koncepce a harmonie se z venkova odstěhovala a volná ruka trhu je to poslední, co to může změnit. Další ránu zemědělství zasadí církevní restituce a následné kšeftování s “restituovanou” půdou a lesy, na což se netrpělivě připravuje řada politiků. Fr. Jonáš

 

Co vlády stihly: Umožnit, aby se ČR stala “smetištěm” rozvinutých krajin – dovoz odpadů, podřadných či znehodnocených potravin, zkaženého masa, zeleniny, ovoce.

Důsledek: Neustále probíhá a bude probíhat výrazné zdražování potravin. Ve světě již řada komodit zdražila až o 70%. Dnes máme v řadě případů dražší a méně kvalitní potraviny, než mají třeba v Německu, kde jsou navíc mnohonásobné platy.

 

Co vlády stihly: Neuvěřitelným způsobem, nekompetentně a tajně rozprodat a prošustrovat náš zlatý poklad, který byl uložen ve státní bance.

Důsledek: Zmizelo zlato, které bylo stejným symbolem jako třeba státní hymna či státní vlajka. Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolary, jejichž cenu nelze ani vyčíslit. Dnes už tohle zřejmě nikoho nezajímá. Ani to, že ve jménu tohoto zlata umírali naši vojáci na všech frontách -- zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit.

ČR se tak v zásobách zlata přiřadila k nejchudším rozvojovým zemím.  Tyto zásoby jsou ve světě i významným ukazatelem prestiže země.

 

Co vlády stihly: Nechat zmizet 87 miliard korun ze sociálního a zdravotního zabezpečení, jinými slovy peněz na důchody a penze, převzaté do kompetence nové vlády po listopadové revoluci v r. 1989. Ty se rozplynuly neznámo pro jaké účely, což dnes krutě pociťujeme v „potřebě důchodové reformy“, neboť fond je mínusový.

Důsledek: České důchodové reformy jsou i podle Miloše Zemana „poslední neohlodaná kost a třetí největší tunel v dějinách české ekonomiky. První bylo tunelování podniků. Pak přišly na řadu banky, tedy stávající a přítomné úspory. Teď chce vláda tunelovat i peníze budoucí." České reformy obecně jsou pokusem dát lidem méně než jim poskytovali ekonomicky nevzdělaní komunisté. O co víc peněz zůstane v rozpočtu, o to víc bude možné rozkrást. Tato jednoduchá závislost platí ať jde o penzijní pojištění, zdravotnictví, školství a nebo jakoukoli jinou reformu.

 

Co vlády stihly: Pomocí zločiného spolčení konkurzní mafie a soudců vytvořit platební neschopnosti a následně likvidovat zdravé firmy tunelováním. Pomocí mafie řízené z policejních složek zastrašovat a vydírat podnikatele. Policejní útvary,  odkud hrozilo  nebezpečí, že něco vyšetří  zrušit nebo “reorganizovat”. Nejschopnější  policisté vyšetřující ty nejrozsáhlejší podvody šikanovat a přinutit k odchodu. A co již nešlo udělat jinak  na to posloužila zločinná amnestie.

Důsledek: Prorůstáním organizovaného zločinu do nejvyšší politiky vede k odchodu nejschopnějších vyšetřovatelů. Typický je případ Petra Vincenze, vedoucího odboru protikorupční policie. "Odcházím zarmoucen," řekl. Výpověď dávám po svém vyhodnocení stavu policie a jejími výhledy do budoucna. Hlavní důvody: "Nedostatečné materiální i personálním zajištění, netransparentní kariérní pravila, neexistující systém. S korupcí bojují jen nahodilé skupinky policistů. Ale rozhodně nepatřím  mezi ty, kteří odcházejí k firmě, kterou v minulosti vyšetřovali”. 

Protikorupční policie zažívá dramatický odliv kádrů  již po několikáté. Odešli mj. i detektivové kteří se zabývali případy korupce při armádních zakázkách,  nebo např. kauzou soudců podezřelých z korupce... A ataky na vyšetřovatele pokračují nadále. 3. dubna 2012 rozhovor proserver Lidovky.cz

 

Co vlády stihly: Vytunelovat a následně levně prodat převážně do zahraničních rukou množství bank, kampeliček a investičních fondů. Rozkrást majetek, který byl staletí budován a shromažďován našimi předky. Ztráty v bankách sanovat ze státního rozpočtu ve výši mnohaset miliard Kč.

Důsledek: Zkrachovalé banky: Coop banka, AB banka, Agrobanka, Banka Bohemia, Baska, Ekoagrobanka, Evrobanka, Č. Banka, Banka Morávia, Kreditní a Průmyslová banka, Realitbanka, První slezká banka, Velkomoravská banka, Kreditní banka Plzeň. Pragobanka, Universal banka, IPB, o kampeličkách ani nemluvě.

Banky zlikvidované, ale bez krachu: Poštovní banka, Hypo banka, Westdeutche Landesbank cz, Austria bank, Foresbank...  zdroj Kuska@Canada.com

A dnes jsou naše úspory vč.důchodových fondů z 99% v rukách dcer zahraničních  bank. Je zřejmé, že se jejich problémy mimo ČR se přelijí a projeví i u nás.

Dnes na jakémkoliv vašem podnikovém úvěru dnes profitijí zahraniční banky. To podobně platí ve značné míře i u pojišťoven. A jsou-li dnes domácnosti zadlužené více než bilionem korun je to také u zahraničních bank. Podle agenturní zprávy ze srpna 2012 české dcery těchto bank, díky  nestandardním poplatkům vyrovnávají ztráty svých zahraničních matek.

 

Co vlády stihly: Gigantickými daňovými úniky a nesmyslnými výdaji zadlužit stát na generace částkou 1,8 bilionu Kč. A zadlužování nezadržitelně pokračuje každou vteřinu o více než 6000 Kč. K nejvyššímu nárůstu zadlužení došlo díky soustavné likvidaci ekonomiky pravicovými vládami, počínaje tou M. Topolánka.

Důsledek: Podívejte se jak narůstalo zadlužení za vlády pravice. Čísla hovoří za vše:

2007       schodek veřejných rozpočtů pouhých 0,6% HDP.

2008       Zavedení rovné daně – výpadek příjmů státního rozpočtu 20 mld.

Snížení daně z příjmu právnických osob z 24% na 21% - výpadek 24 mld.

Zaveden strop odvodů zdravotního a sociálního pojištění – výpadek 17 mld.

2009      Snížení daně z příjmu právnických osob z 21% na 20% - výpadek 8 mld.

Snížení sociálního pojištění zaměstnancům z 8% na 6,5% - výpadek 27 mld.

Snížení soc. pojištění zaměstnavatelům z 26% na 25% - výpadek 18 mld.

Zvýšení slev na sociálním pojištění – výpadek - 18 mld.

2010      Snížení soc. pojištění a zvýšení odpočtů pro živnostníky – výpadek 22 mld.

2011     To vše mělo snížit cenu práce, nastartovat rychlejší ekonomický rozvoj

země a snížit nezaměstnanost. Nestalo se. Právě naopak, státní kasa tak zchudla o celých 154 miliard korun !! zdroj: iDNES)

 

Co vlády stihly: Po zadlužení státu dopustit více než bilionové zadlužení jednotlivých občanů lživými reklamami a nabídkami půjček. Vytvořit tak situaci, kdy je ročně prováděno téměř milion exekucí!!

Důsledek: Státem posvěcená lichva s podporou justiční  mafie vyhání lidi z domovů. Pokud jde o exekutory, dnešní stav je naprosto šílený. V praxi je to tak, že dům či byt třeba v hodnotě 500 000 Kč jde do dražby pro dluh 150 Kč plus příslušenství. V dražbě je za vyvolávací cenu cca 200 000 Kč a za ni se také obvykle prodá (nejlépe spřízněné realitní firmě nebo známému, nebo dokonce kamarádovi exekutorovi). Dluhy se platit musí. Jenže jaký smysl má, když věřitel dostane 150 korun a dlužník je zruinovaný? Tomio Okamura

 

Co vlády stihli: Množstvím záměrně zpackaných a neprůhledných zákonů, vyhlášek a novel docílit legislativní džungle. Z ústavy státu udělat účelový pamflet. Dosáhnout stavu, že občané nevěří v dovolání svého práva. Soudy, pokud nejsou ještě zkorumpované vedou desetitisíce sporů do ztracena.

Důsledek: Ústavní soud otevřel cestu k očištění největších tunelářů a ekonomických zločinců uplynulých let. Znemožnil tak policistům a státním zástupcům, aby u soudu použili klíčové důkazy zabavené při prohlídkách zejména kanceláří a firemních sídel, které v uplynulých letech nařídili žalobci (!!!). Podle soudu musí totiž o prohlídkách tzv. nebytových prostor rozhodovat výlučně soudce. Jenže většina ekonomických kauz stojí na prohlídkách povolených pouze žalobcem.

“Už jsem v tomto smyslu podal stížnost. Důkazy proti klientovi byly podle judikátu Ústavního soudu obstarány protiústavně," říká advokát mafiána Krejčíře Tomáš Sokol. Stížnost připravili např. i advokáti v obří armádní kauze zločinného spolčení, kde státní zastupitelství v tuto chvíli vede přes 50 obviněných. Aktuálně.cz

 

Co vlády stihly: Úřady přestaly trestat krádeže ve státních firmách, které tak přicházejí o stovky milionů korun. Kauzy mizí obvykle s tím, že nešlo o trestný čin.

Důsledek: Zamést tak všechny velké kauzy např. LTO, rumová aféra, ODS ve Švýcarsku, padáky, Pandury, Gripeny v resortu min. obrany atd... Dosažení práva a rychlého soudu a potrestání těchto kauz je sci-fi /např. katarský princ, kauza Kožený, Mostecká uhelná.../ Také vyšetřování stovek milionů rozkradených ve Státních hmotných rezervách. Nepadly ani tresty  za  půlmiliardovou krádež v konsolidační agentuře. Šéf NKÚ Dohnal už v kauze Státních hmotných rezerv rozzlobeně konstatoval, že policie přestala státní zaměstnance trestat za to, když neplní své povinnosti.  Dnes už je ze své funkce odvolán.

 

Co vlády stihly: Dojit státní pokladnu předraženými státními zakázkami firem, které vlastní bývalí i současní politici či jejich rodinní příslušníci.

Důsledek: Příklad: Pavel Bém nebyl zdaleka jediný vysoko postavený politik, s nímž lobbista Roman Janoušek udržoval úzký kontakt. Výpisy hovorů pražského kmotra odhalily, že si čile telefonoval s exministrem dopravy  za ODS Řebíčkem který dnes vlastní fotbalovou Slavii a který po svém odchodu z funkce a zázračném zbohatnutí hostil Janouška ve své vile  a na jachtě v Toskánsku.

Janoušek si tehdy také volal se současnými ministry Nečasovy vlády: středočeským exhejtmanem Petrem Bendlem (ODS, či s tehdejším starostou Ph6 Chalupou (ODS). Lobbista v rozhovorech řekl, že se scházel i s premiérem Topolánkem, jeho ministrem zemědělství Gandalovičem i bývalým šéfem pražské ČSSD Hulinským a s dalšími lidmi z významných městských, státních či polostátních firem. Měl kontakt i v BIS. přinesl deník Insider2. dubna 2012

 

Co vlády stihly: Do lukrativních správních rad /ještě státních firem/ najmennovat řadu nezvolených politiků, svých příbuzných, chráněnců a lidí, které bylo nutno nějak odměnit, nebo lidí schopných zisky „odklánět“ do stranických.pokladen.

Důsledek: Např.: ČEZ v r. 2009 dosáhl největší historický zisk 51,9 miliard korun. Kdo se zajímá o ekonomiku ví, že to bylo zdražením elektřiny. Ty obrovské peníze, které si vedení ČEZu přiděluje či přerozděluje do různých „nadací“ pocházejí právě z toho čistého zisku - čili ze zdražení. A třeba zisky z Lesů ČR vůbec nejdou do příjmu státního rozpočtu!

 

Co vlády stihly: Zlikvidovat armádu pro obranu země a zrušením záchranných praporů rezignovat na úlohu armády, která účinně pomáhala za krizových situací a hrála významnou roli v systému ochrany obyvatel. Ze společenství Varšavské smlouvy se rychle schovat pod křídla NATO a “bránit” naši vlast v Iráku, Afganistánu a jiných pro ČR “důležitých “ zemích.

Důsledek: V období reálného socialismu jsme byli schopni ufinancovat moderní a dokonale funkční 200 000 armádu vyzbrojenou v podstatě všemi druhy zbraní. K dispozici měla např. 450 moderních letadel, převážně nadzvukových a 200 helikoptér.. K tomu patřil vlastní rozsáhlý obranný průmysl.

Dnes jsme sotva z poloviny schopni plnit závazek, který jsme si se vstupem do NATO na sebe vzali, spočívající ve 2% finančním podílu na HDP – a z původní armády máme sice profesionální sbor v počtu 30 000, ale jen s omezeným zbraňovým arsenálem. Mluví se i o likvidaci nadzvukového letectva. Dokonce se uvažuje, o vojácích-dobrovolnících, kteří  absolovují 3-4krát ročně krátkodý výcvik. Ještě nikdy nebyla republika Československá ani Česká republika tak bezbranná.  Lze pochybovat, zda bychom se za takového stavu byli vůbec schopni bránit nějakému vnějšímu nepříteli.

 

Co vlády stihly: Před 22 lety dosahovala kriminalita ¼ té současné, nebyli bezdomovci , nezaměstnaní, lidé bez výplat, narkomani nebyli početní. Dnes je naše země v zahraničí hodnocena jako země mafiánů, zlodějských taxikářů, kapsářů a zlodějů mostů a v žebříčku korupce zaujímáme nejhorší místa.

Důsledek: V naší zemi jsou činné mafie z celého světa, včetně těch našich.  Schopní a všehoschopní advokáti zneužívají své znalosti získané z činnosti ve vysokých státních funkcích a to často proti zájmům státu. Bylo umožněno propojení soudců, advokátů, státních zástupců a exekutorů na nejvyšší politiky a mafie. /Mrázek, Pitr, Krejčíř, konkurzní, soudcovská i policejní mafie atd/.

 

Co vlády stihly: Jediným cílem zvolených vyvolených udržet se co nejdéle ve vrcholných funkcích a rychle zbohatnout. Permanentně hrát hru “Škatulata hejbejte se “, při které se stále stejní lidé  mění posty  na různých ministerstvech, aniž by měli šanci alespoň pochopit problematiku resortu, který mají řídit.

Tak se podařilo zdegradovat zdraví lidí na byznys vysoce prosperujících farmaceutických firem s osobním podílem politiků. Omezit výdaje na sport, kulturu, školství, vědu a výzkum, zlikvidovat učňovské školství, potlačit nápaditost a tvořivý potenciál našich lidí. Zlikvidovat řadu tratí a  zásadně snížit dopravní obslužnost venkova, důslednou ochranu půdního fondu, zákaz bilbordů u dálnic, funkci podniků zahraničního obchodu. Zesměšňovat předlistopadovou státní plánovací komisi, pětiletky  a zejména nekompromisní tresty za rozkrádání majetku ve státním /tehdy socialistickém/ vlastnictví.

Důsledek: Krach tří pravicových vlád vedených postupně Václavem Klausem,  Mirkem Topolánkem a  Petrem  Nečasem. A “Opoziční smlouva” – to je výsměch demokracii...

Naprostá bezkoncepčnost, absence odbornosti a morálky polistopadových vlád, je důsledkem naprosté beztresnosti za jejich katostrofální a zločinná rozhodnutí poškozující stát. Tím aktuálním příkladem takového „vládnutí“ byla Nečasova „koaliční“ vláda kde dokonce i nezvolené politické pidistrany rozhodovaly o důležitých rezortech ve státě, cestou neustále se měnících diletantských ministrů /jen za poslední 2,5 roku již 15 výměn/, řízených tlupou poradců a “lobistů”.

 

 Příběh

 Zpráva o rozkrádání národního majetku v 90.letech 20.století  27.4.2005

Nechceme být jako oni. Ano, byla to právě tato věta, která rozhodla – a obávám se, že definitivně – o tom, že se bolševik přestrojil, odhodil balast partajních znaků, zapojil se do budování kapitalismu a vládne společnosti dál. Jako ostatně každá mafie – bez vyjímky. Ó jak tragicky se mýlí ti, kdo se obávají zmrtvýchvstání bolševika s hvězdou na čepici! Bolševik už dávno nelpí na partajní knížce. Povětšinou nejenže není ve své rodné straně: nebude dokonce tuto stranu ani volit! Pravý bolševik sedí dnes ve správní radě nebo na jiné klíčové pozici. A nesedí-li ve vládě, nebo v parlamentu, je nepochybně zaměstnán uplácením poslanců. Mzda za neodhlasování zákonů, potřebných k vyčištění Augiášových chlévů: vždyť právě v kalné vodě se dravcům nejlépe loví...“ Karel Kryl v r.1992

 

„Bratrstvo“ z prognosťáku

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80.let 20.století přinutila tehdejší establishment jednat. Vyškoleným "revolucionářům" z Prognostického ústavu a Ekonomickém ústavu se podařilo splnit svůj úkol, změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci. V institucích plné vysokých komunistů a agentů StB působily jména jako Komárek, Klaus /několik let spolupracující s elitním komunistickým špionem Karlem Kocherem/,  Češka, Dyba, předseda stranické buňky ústavu Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová /ta spolu s Dušenem Třískou v Ekonomickém ústavu/, a jak uvidíme, mnoho dalších. Představovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Je nespornou skutečností, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala právě odtud.

Komunisté z tohoto ústavu po listopadu 1989 manifestačně vystoupili z KSČ, následně pronikli do Občanského fóra a jeho prostřednictvím získali i politické a vládní funkce, později se infiltrovali do různých politických stran např. (Klaus – ODS, Dlouhý – ODA, jen Ransdorf zůstal v KSČ, nyní v KSČM)

Zatímco Valtr Komárek a později i skupina osmašedesátníků se v průběhu r. 1990 neúspěšně pokusila prosadit pozvolný přechod k tržní ekonomice, Václav Klaus a Vladimír Dlouhý získali podporu pro přímý šokový transformační model známý jako „česká cesta“, který měl pro republiku katastrofální dopady.

Je ale zřejmé, že ani v budoucnu se toto „bratrstvo z prognosťáku“ nehodlá vzdát vlivu a v r. 2012 uvažovali o prezidenské kandidatuře postupně Klausová,  Dlouhý a  Zeman,  přičemž nejnověji posledně jmenovanému vyjádřil /patřičně na  půdě Ruské ambasádě/, podporu exprezident Klaus. To patrně jako určitou satisfakci či závazek z „oposmlouvy“.  Navíc i za podpory ruského státního ropného  koncernu Lukoil,  jmenovitě ředitele Vagita Alekperova /který se s Klausem v temné noci sešel na Hradě/ přispívajícího na prezidentskou kampaň Zemana /který to vehementně popírá/, podobně jako na antiekologický exibicionismus Klause. S využitím tvrzení z článku  Lukoil na Hrad!  Jiřího Leschtiny komentátora HN

 

 Kupónová privatizace

Za architekty kupónové privatizace lze považovat Dušana Třísku, Václava Klause a Tomáše Ježka /ten se od způsobu jejího provádění později do jisté míry distancoval/.

Nutno přiznat, že nápad kupónové privatizace byl geniální.  Dát lidem pocit, že něco získávají, vybrat za to od nich ještě peníze a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech. Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích a s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven.

Kupónová privatizace se uskutečnila v letech 1992 – 4. Vlivem silné mediální masáže bylo dosaženo nevídané odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali bezcenné papírové knížky. Účast byla 76 % všech oprávněných občanů. Akce se účastnilo 353 investičních fondů, kterým občané svěřili téměř 70 % investičních bodů a tím ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. A DIKové z hodnoty privatizovaného majetku  v rámci kuponové  privatizace inkasovali  nejvýše 2,5%. Lubomír Štrougal

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Princip jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného týmu agentů StB. Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedení "zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech byly podniky "tunelovány" postupně.

Ač se to zdá neuvěřitelné, celá kupónovka byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Klause, Třísky, Kočárníka a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.           

Tomáš Ježek jeden z otců kuponové privatizace konkrétně uvádí, co podle něj vedlo k rozsáhlému rozkrádání veřejného majetku za dob kuponové privatizace: "Zákon o investičních společnostech a fondech, který připravovalo tehdejší federální ministerstvo financí, nakonec neobsahoval klíčové ustanovení o tom, že v momentě, kdy se do těch už založených investičních a privatizačních fondů pošlou akcie účastníků kuponové privatizace tzv. DIKů (držitel investičních kuponů), tak oni – ti zakladatelé fondů – odejdou z toho fondu a zůstanou tam jen akcionáří. To se nestalo. Vypuštění tohoto bodu ze zákona bylo příčinou rozsáhlého tunelování.

Vemte si takového Michaela Kocába. Vždyť on prodával majetek DIKů. Zbavil se toho, co měl pouze spravovat. Prodal majetek, který nebyl jeho.

Vývojová stopa českého kapitálového trhu je plná korupčních zauzlenin. Na přelomu r.1995-6 jsem připravoval s prof. Dědičem novelu OZ, která obsahovala standardní ustanovení chránící minoritní akcionáře, inspirovaná pravidly na londýnském trhu. Vláda dala k tomuto mému poslaneckému návrhu zamítavé stanovisko. Já jsem obdržel dokonce  i nechutně výhrůžný dopis, kritizující, že se o to na Komisi pro cenné papíry starám.  Dle tehdejšího premiéra Václava Klause  je totiž ochrana minoritních akcionářů stejná blbost jako ochrana opozičních poslanců. Potěšilo mě, že sněmovna všemi hlasy novelu schválila.

O připravě zákona, se ale vědělo. Nastal úprk od investičních privatizačních fondů jako instituce kolektivního investování k holdingům, které nepodléhaly dozoru. I když se tehdy čekalo na zápis do obchodního rejstříku týdny, korupčníci to stihli i na počkání. Nejvyšší soud vydala judikát, že transformace fondů na holdingy je nezákonná. Transformace ale pokračovaly dál.

Další korupční zauzleninou ve vývoji českého kapitálového trhu je úprk společností od zaknihovaných akcií k listinným – ty totiž nabízejí dokonalou anonymitu korupčníkům, kteří chtějí přihrávat státní zakázky své vlastní akciové společnosti. S listinnými akciemi se na burze nedá obchodovat, ty mohou putovat jen z ruky do ruky někde ve skrytu.

Tohle stojí v základech moderní české demokracie: rozsáhlé rozkrádání veřejného majetku bez postihu. Ježek se aspoň snaží o reflexi a poučení, naopak Klaus vždy kuponovou privatizaci bohorovně hájil a zastával se principu volného trhu "bez přívlastků", tedy bez pravidel, tedy džungle.

Následuje velmi stručný přehled některých významných příkladů proslulého tzv. "tunelování":

 

Motoinvest

Byl založen r.1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizací. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče. Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.

Pavel Tykač byl a je velmi vlivnou osobností české ekonomiky /dnes vlastník MUS/. Svůj reklamní slogan "drobní akcionáři plačte“ skutečně splnil, a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali. Jeho jméno se pojí s desítkami firem, mj. i v dozorčí radě ZVZ  Milevsko,  kde působila i Live Klausová. Vynikající politické kontakty ilustruje např. i účast na narozeninách V. Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem ( jak udělat kozla zahradníkem) či post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v r. 1999, později odsouzeného za podvod.

Aleš Tříska, agent StB, bratr architekta kupónové privatizace a agenta StB Dušana Třísky. Byl patrně jen prodlouženou rukou svého bratra.

Svatopluk Potáč, bývalý člen ÚV KSČ a mnoholetý předseda Státní banky, člen Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise, působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.

Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti Motoinvestu. Při svých operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun. Klíčovými operacemi finanční skupiny Motoinvest byly zejména:

 

CS Fondy

Zde akcionáři přišli o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v r.1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celá transakce, naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Tunel byl zrealizován přes Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.

 

Ovládnutí a vytunelování Agrobanky

Banka vznikla v r. 1990.  V r.1995 odkoupil Motoinvest balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. V září 1996 na ni uvalila ČNB nucenou správu. Stát ji garancemi a odkoupením špatných aktiv sanoval 50 miliardami Kč. Oddluženou část (tj. provedená sanace ČNB ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvěry do až r. 2008) v r. 1998 odprodal za pouhé půl miliardy Kč (!) firmě GE Capital. Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé části za směšnou cenu stál její nucený správce Jiří Klumpar, který se stal členem představenstva právě v GE Capital bance.

 

Plzeňská banka

 V r. 1996 v ní získala skupina Motoinvest 90% podíl. Tak mohla své operace uskutečňovat ve vlastní bance. Banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou. Po provedení operací za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na Agrobanku Praha, v té době již v určené k likvidaci. Zadlužený tak vlastnil předluženého. Z dostupných informací se hovoří o sumě 10-20 miliard..

Skupina Motoinvest oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun. Motoinvest a osoby okolo něj, byl jednou z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let.

 

Harvardské fondy

Představovaly marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z největších škod a tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich čele po celou dobu stál Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací je nepravděpodobné, že byl jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a vzdělání se nachytá nejvíce lidí. Pravděpodobnější se jeví teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staňek, představitel Ochranného sdružení malých akcionářů Harvardských fondů, že Kožený byl jen "bílým koněm agentů StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to potvrzuje.

Viktor Kožený v r. 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté odchází do USA. Zde začíná studovat na Harvardu, kde neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Klause a Zemana z Prognosťáku, spoluzakladatele OF a jedné z klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce. V r. 1989 má Kožený v Bostonu problémy (zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud putuje do Československa. Pohyboval se velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj.

Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, bývalý vysoký důstojník StB. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od r. 1971 pracoval postupně ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního MV, poté zástupce náčelníka VI. správy SNB. Je nepochybné, že byl špičkovým komunistickým kádrem. Je otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od r. 1990.

Harvardské fondy zakládal spolu s Koženým jeho děd František Stehlík, dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Významnou roli hraje i Juraj Široký, agent StB s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na hlavní správě rozvědky StB, mající na starost zahraniční operace. Figuroval v šesti společnostech napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní je zejména na Slovensku, kde dnes figuruje asi ve 20 společnostech.

Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral tisíce stran textu. Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku” získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem min. 60 miliard Kč. Tato účetní hodnota ale neodpovídá hodnotě tržní, která se pohybovala ve stovkách miliard. V r.1994 kontrolovala harvardská skupina asi 50 nejlukrativnějších českých podniků. Klaus tehdy na adresu Koženého směřoval svůj další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových podnikatelů!" V témže roce začíná systematický tunel do kyperských společností.

Po útěku Koženého do Irska, tunel dále úspěšně probíhá v režii Vostrého. V r. 1996 jsou již téměř dotunelované harvardské fondy, resp. jejich mateřská společnost rychle transformována na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský holding a.s. jde vzápětí do likvidace. Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard nemůže uniknout ministerstvu financí, BIS ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský holding v r. 1998 (4 roky po jeho vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí.

 Teprve v r. 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí, kde Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardského holdingu. Ten se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů peníze. Teprve v r. 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do Belize. Tunel se uzavřel. Celkové škody jdou  podle střízlivého odhadu nad 100 miliard korun.

 

 Banky

V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 jich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen a.s. bez bankovní licence.

Použití termínu "tunelování" pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Banky byly totiž doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít. Základem bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie a orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu".

K vypumpovaným bankám vláda přistupovala dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech až stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc - odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu, či typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu. Mezi osoby poskytující státní krytí u rozkrádání patří především:

Ivan Kočárník, v osmdesátých letech jako vysoce postavený člen KSČ ředitel odboru tehdejšího MF, v letech 1992 - 1997 místopředseda vlády a min. financí.

Jan Klak, náměstek MF, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky.

Tomáš Ježek, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od 18 let.

Roman Češka, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda výkonného výboru FNM 1994 - 1998

Jiří Skalický, nar. 26.04.1956, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci 1992 - 1996,

Josef Tošovský, během nejtvrdší normalizace v r. 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve SBČ jmenován v r. 1988 ředitelem Živnobanky v Londýně. V r. 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, od r.1993 guvernérem ČNB. V letech 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do r.2000 znovu guvernér ČNB. Je klíčovou postavu, kryjící z titulu své funkce nerušené pumpování bank.

Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje na bilion Kč. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Klaus, který za dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů.

 

 Podívejme se na největší vypumpované banky

 

Agrobanka a  Plzeňská banka

Jejch  kauzy byla zmíněny již výše, v souvislosti s MOTOINVESTEM.

 

Česká spořitelna

Začneme zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, který se v r. 2003 nechal slyšet v novinách, že "Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. Litujeme každého, kdo to dostane na stůl." Hovořil zde o Livii Klausové. 

Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v r. 1991. První hloubkový audit banky v r. 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření - a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku.

Další krize přichází v r.1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že další vypumpování by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank.

Ztrátové úvěry přivedly banku do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo". 

Z vedení banky jsou stíháni od září 2002 mj. bývalý gen. ředitel Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obvinění z porušovaní povinností při správě cizího majetku a zkreslování údajů o hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionů v r. 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za 1 Kč soukromé firmě spřízněné s obviněnými !! Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování by hrozil trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.

Důležité osoby:

Livia Klausová. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny významné "pumpařské" operace, v letech 1993 - 2000.

Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá Evžena Tošenovského v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka jako člena dozorčí rady banky v r. 1996-8.

Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a poslanec ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 - 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.

Kamil Ziegler před r. 1989 působil v SBČ, člen KSČ. V r. 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány a pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty, typicky subjektům spřízněným s dlužníky.

 

IPB

Vznikla v r. 1993 sloučením Investiční banky a Poštovní banky. Brzo se dostala mezi nejsilnější banky v ČR. Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny", pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřinné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejména. Chemapolu a společnosti, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také i impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON ovládajícího mj. Škodu Plzeň.

Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v r.1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i knihu V. Klause "Dopočítávání do jedné". 

První ohrožení nerušeného pumpování znamenal r.1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka naplatí daně ve výši 173 mil. Kč.. Kontroloři byli z banky vyhozeni a premiér Klaus osobně a v doprovodu vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, a jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Dluh IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo. 

Problém nastal i v r.1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young. Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v r. 1997) a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou šéfové Tesař s Procházkou zatčeni.  Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích.

V r.1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu.

Stomiliardové manko už nešlo krýt a banka byla poslána do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát jí zaručil veškeré ztráty. 

Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemž společným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí 49  miliard korun jako náhradu za majetky ukradené do fondů Triton. 

Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na 160 miliard korun!

 

Personální pozadí vypumpování IPB

Miroslav Tuček, agent StB, č. 1864001, krycí jméno "Král". Komunistický ekonom a prorektor VŠE Praha, v 70. letech poradce prezidenta Husáka. Před r.1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V r. 1992 - 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB. 

Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 – 1998, později jako vedoucí Kanceláře prezidenta. 

Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS. 

Libor Procházka, několikrát trestně stíhán, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 - 2000. 

Aladár Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci ministra vnitra obvinění staženo. 

Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 8, ve stejném období i člen představenstva IPB. Od r. 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB. 

Jiří Tesař, autor ekonomického programu tehdejší ČSSD, gen. ředitel, předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.

Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun, Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.

 

Komerční banka

Vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v r. 1992 se transformovala v a.s. V té době se zde objevuje klíčová osoba vykrádání, Richard Salzmann.

Kam peníze z KB nejvíce mizely? Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského. Suma se pohybuje kolem tří miliard. Více než jednu miliardu vypumpoval  Petr Smetka přes svou společnost H-SYSTEM.

Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes izraelce Alona Baraca, a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v r.1996 nebylo však Baracovou první operací v KB počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi 2 miliardy korun. V průběhu let 1996 - 1999 poskytla KB Baracovi úvěry ve výši přes 8 miliard korun. I přes trestní oznámení z r, 1999 nebyl Barac nikdy stíhán a státní zastupitelství si na něj netrouflo vydat ani zatykač.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc KB pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scénáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societé Generale. Potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací KB končí tunelování velkých bank v Čechách"

Personální pozadí

Richard Salzmann, gen. ředitele banky v r. 1992-8. Do r. 2000 senátor za ODS. Osobní přítel Klause, Kočárníka, Ježka, Třísky atd. Je ironíí, že celá 90.léta byl prezentován jako vzor bankéře a byl o něm natočen  i díl cyklu Galerie Elity Národa. Osobně schvaloval největší pumpařské operace.

Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995-7

Karel Dyba, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, za komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba, člen dozorčí rady 1995-7, více o něm v kauze Č. spořitelny

Jan Stráský, v dozorčí radě 1998-9, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v r. 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ.

 

Banka Bohemia

Je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v r, 1991 a již za 3 roky, v r. 1994 na ní byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v zahraničí. Management si byl tak jistý i konexemi na vládu a orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý komunistický ministr financí, Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv. Zbylá aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s bývalým komunistickým předsedou vlády Adamcem.

Hlavní postavy vykradení banky Bohemia

Jiří Čadek, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá." Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, a mohl se bezstarostně vrátit z floridské dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7.7. 2004 s příslovečnou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád."

Ladislav Adamec, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.

Článek je v silně  zkrácené verzi přebrán z webové stránky Prefer Statement. Autor neznámý.

 

 Úhly pohledu

 Iluze o demokracii ze sametové revoluce je mrtva

Ti, kteří nám slibovali prosperitu dnes tvrdí: Doba prosperity  skončila. Rozlučte   se s představou, že se vaše děti budou mít lépe než vy. 

Lidé byli po  sametové revoluci nadšení, ale ne pro kapitalismus. Změny nebyly vnímány jako od socialismu ke kapitalismu, ale od socialismu k jinému uspořádání, které bude zajišťovat blahobyt, svobodu slova volnost při cestování.

Málokdo ale věděl, jak by to mělo vypadat. Jen mizivé % lidí se vyjádřilo pro privatizaci velkých podniků. Přesvědčení o výhodách kolektivního vlastnictví a vysokého přerozdělování tehdy bylo drtivě převažující. Výzkum Jamese Krapfla ukazuje, že základními ideály revoluce byly férovost, slušnost a socialismus.

Thatcherismus prosadila ODS Václava Klause, a o sociálně spravedlivé společnosti se nám dnes může jen zdát. Nejhorší je nízká úroveň politické kultury ochromené fungování demokracie, hrátky justiční mafie a málo funkční právní stát. který není schopen zajistit občanům práci a důstojné životní podmínky.

Díky 20 letům života v Anglii, z toho 10 let pod vládou železné lady, píše Jan Kavan, jsem v listopadu 89 netrpěl iluzemi o schopnosti volného trhu bez přívlastků či demokracie vyléčit neduhy společnosti. To, co se stalo u nás jsem ale nečekal. Polistopadové elity prosazovaly neoliberalismus a demontovaly sociální stát. Své sobecké cíle praktikovaly autoritářskými prostředky za pomoci korupce, zmanipulovatelných médií apod.

Dnes pohřbíváme iluze, které po svém zvolení prezidentem, hlásal Havel. Slíbil, že podpoří vše, „co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují“.  A slíbil reformu, která nepovede „k velkým otřesům,  nezaměstnanosti nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot“.Jan Kavan s použitím čl. "Banky a virtuální peníze" s přednáškou ekonoma A.Clausse, zkráceno

                            

 Cíle privatizace

Mluví se stále o utahování opasků. Ale nikdo přece nemá nárok na jiné příjmy, než které si sám vydělá. Stát vám nemá zajišťovat žádné příjmy. Starostí státu není, abyste měli co jíst a kde spát. Jak si to vlastně představujete, to ostatní mají na vás pracovat, abyste vy byli spokojení? diskutér Ivan Nový

Cílem privatizace nebylo, aby stát získal peníze a ty pak prožrali státní zaměstnanci ve mzdách a voliči v sociálních dávkách, ale aby se stát zbavil zodpovědnosti za ekonomické výsledky státních firem. Mohl je stejně dobře rozdat za korunu náhodně vybraným lidem na ulici. To ale nejsou náklady transformace, to jsou náklady pomalé privatizace. U nás by to dopadlo tak, že stát by uměle při životě držel mnohem více podniků, než které držel provozními úvěry ze státních bank. Dopadli bychom jako Němci, nebýt rychlé privatizace Ivan Nový, diskutér

 

 A bezostyšně se krade,  kde to ještě  jde

"Funguje to tak všude. Jen pitomec Bárta to napsal, zatímco ostatní si to myslí. Měl by uznat, že šlápl s odpuštěním do hovna." Karel Schwarzenberg

Podle předsedy Sdružení nájemníků R. Macháčka je zřejmé, že při 46% privatizaci státního podílu v OKD byl majetek státu prodán hluboko pod skutečnou hodnotou a že pro účely privatizace byla hodnota majetku OKD hrubě zkreslena.

Důkazem je znalecký posudek společnosti Ernst & Young z r. 2006, podle něhož byla tržní hodnota 46% státního podílu v OKD 24 miliard Kč, přičemž stát, v době vlády Stanislava Grosse, v r. 2004 akcie prodal bez výběrového řízení “bílému koni” společnosti Karbon Invest za 4,1 miliardy korun! Součástí prodeje dolů byl i “přívažek” 43000 bytů !! které, nyní vlastní společnost RPG Byty finančníka Bakaly. Ten je získal koupí Karbon Investu. Bakala už v r. 2005 veřejně slíbil nájemníkům těchto bytů, že jim je prodá za výhodných podmínek daných privatizační smlouvou, ale po 3 letech svůj domnělý slib odvolal a byty si nechal. Tvrdí, že žádný slib nikdy učiněn nebyl a že je to účelová dezinformace.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek ho v této souvislosti nazval gaunerem. Bakala po politikovi vymáhal soudně 300 tis. Kč a omluvu. Soud ve dvou instancích Bakalovu žalobu zamítl. Tento oligarcha je štědrým volebním sponzorem /pro jistotu/, všech současných vládních stran a financuje i Havlovu knihovnu a další bohulibé činnosti /podobně jako Kellner pro změnu vznik Klausovy knihovny/.

Kauza je nápadně podobná té ze severních Čech, kde rovněž vláda prodala svůj podíl hodně pod cenou. Za 46% akcií Mostecké uhelné společnosti v r. 1999 získala 650 milionů korun, přestože tržní hodnotu experti odhadovali na několik miliard korun. A také tento byznys realizoval zprostředkovatel. 

Případem se rovněž zabývala policie a prokuratura, ale na nic nepřišla a jako obvykle věc odložila. Ke kauze se vrátila až švýcarská prokuratura, která kvůli podezřelým finančním transakcím prodeji MUS obvinila sedm lidí, z toho šest Čechů. Jde nejméně o 12 miliard. I přes evidentní důkazy, vše na české straně opět mizí doztracena. Ke všemu, jako obvykle chybí svědci,  důkazy, případně budou kauzy promlčeny,  nebo soudy dokonce zjistí,  že nebylo porušeno české právo.  Je jisté, že se neobjasní ani zázračné zbohatnutí Stanislava Grosse. Celé https://darny.blog.cz

 

 Je pravda, že (u nás) „lépe“ už bylo?

Fascinuje mne, jak rychle se česká společnost  po listopadu rozvrstvila. Jak rychle se malá skupina lidí, která se nezasloužila o nic, zmocnila miliardových majetků. A jak veliká část společnosti, celý život tvrdě pracující za mzdu, se propadá.  Jiří Hanák

Jak skutečnosti ukazují, česká společnost je na tom podstatně hůře, než bylo za totality. Republika se dnes nachází ve stavu absolutního rozkladu morálních hodnot. Z toho ovšem nelze vinit veškerou populaci národa, ale je tím míněna vládní, politická, bezpečnostní, justiční, podnikatelská, potažmo kulturní a masmediální garnitura společnosti, která se zcela zásadně odklonila a zpronevěřila tendencím a vizím demokracie. Zůstal-li zde někdo mravně únosný jsou to občané. Jejich mravnost je natolik pokorná, že dosud, nesou břímě devastované společnosti oddaně a bez (zatím) výrazně velkých projevů nespokojenosti. Z občanů se stali tzv. „ovčané“, bez radikálního odporu se přizpůsobují nastaveným trendům politických managerů přesto, že uvnitř občanské společnosti to vře.

Pilířem zla, jehož podstata spočívá ve ztrátě mravních hodnot, je propadající se ekonomika. Do r. 1989 byla Česká (a Slovenská) republika v ekonomicko-hospodářské pozici, která na tu dobu byla poměrně až neočekávaně konstantní. Je to samozřejmě otázka ideologického pohledu nicméně ekonomické a hospodářské ukazatele jasně mluví řečí čísel.

Funkce státu se po listopadu 1989 zaměřila k především uspokojování osobních cílů jednotlivců (včetně politických stran). Ve většině případech byl národní majetek nejen cílevědomě privatizován, ale mnohdy účelově znehodnocen a vytunelován, aby jejich cena byla pro kupující co nejvýhodnější. To pak pak vedlo až k totální demontáži mnoha velkých a významných národních podniků, které byly za výhodných podmínek prodány cizím majitelům. To významně ochromilo ekonomiku, která byla a je stále více závislá na dovozu komodit, které jsme byli schopni sami vyprodukovat. V horším případě pak výroba mnohých komodit zanikla úplně. Hodnota národního majetku po listopadu 1989 byla nevyčíslitelná, peníze po zprivatizovaném majetku se však místo do státní kasy, dostaly na soukromé účty. Konta některých lidí tak bezpracně vyrostly do šesti a vícemístných čísel.

Jakkoliv byl za vlády komunistů zesměšňován princip řízení národního hospodářství systémem plánování (SPK= státní plánovací komise) v průmyslu, zemědělství, dopravě, bezpečnosti, školství, vědě, kultuře atd., mělo to své pozitivní výsledky. Ano, byla řada nedostatkového zboží a existovala řada negativních jevů, Nicméně i přesto byly národní hospodářství a ekonomika státu stabilizovány tak, že stát vykazoval rozpočtový přebytek. Stabilizovány a finančně byly zajištěny a kryty především ty rozhodující resorty, které zabezpečovaly na tu dobu přiměřenou a relativně vyváženou životní úroveň občanů, hlavně ve zdravotnictví, důchodovém zabezpečení, jejich bezpečnosti, školství, kultuře, tělovýchově atd.

Ze zákona existovala pracovní povinnost, zabezpečující nejen práci každému, trvalý příjem do státní pokladny, ale i životní jistoty. V příměru se současností, byly výdělky malé, ale měli je všichni pracující. Neexistovala nezaměstnanost, úřady práce, podpory v nezaměstnanosti, vztahy pracujících a zaměstnavatelů byly, v konfrontaci se současným režimem, relativně vyvážené. Neexistovaly případy, že z důvodů nedostatku peněz se nedostávalo na dopravu, dostavbu silnic a mostů, na zdravotnictví, důchody, školství atd. Neskutečné, ale pravdivé. A smutné současně. To není obhajoba komunistického režimu, to je prosté konstatování skutečností.

Dnešní politická garnitura přivzala ke svým způsobům vládnutí mafiánské praktiky, lobbyisty, kmotry a přijala formu, jak snadno a bezprecedentně přicházet k penězům, praní špinavých peněz a korupci. Hlavním nositelem tohoto stavu naší ekonomiky byla (a je) naprostá neodpovědnost za činy vládních činitelů, politiků, jejich naprostá beztrestnost, nekorektnost, nepoctivost, ovlivňování policejních a soudních orgánů a. zametání různých podezřelých činů a kauz pod koberec.

Amorálnost, zvláště v případech mimořádného, rychlého a podezřelého, (ale evidentního) „zbohatnutí“ je považována za úspěšnost, osudy občanů se politikům staly nedůležité, jejich důvěru, získanou při volbách zradili a zneužili. Převládl boj o koryta, postavení a moc, upřednostňují se politické i osobní zájmy na úkor sociální nerovnosti a podporuje se chamtivost velkých firem a bank. V podstatě se jedná o mnohem horší morální poklesky, než měli kritizovaní komunističtí funkcionáři. Dnešní politici se ohání vydobytou demokracií, což je ovšem stejně nemravné, jako když se komunisté v totalitě oháněli Marxem.  Jiří Baťa 18.10.2011  BL, výňatek

 

 Kapitalismus si rozvracet nedáme!

Jestliže existovala v r. 1989 alternativa k transformaci v standardní tržní ekonomiku, pak to určitě nebyla ta, kterou jsme si zvolili, resp. která nám byla rádoby znalci vnucena. Dnes již lze konstratovat, že jsme se stali obětí děsivého experimentu.

Za bolševika byla nesvoboda. Byli jsme nadšeni, když jsme zvonili klíči. Bolševik nás 40 let strašil kapitalismem. Dnes vidíme, že měl pravdu. Jsou lidé, kteří jsou u vytržení z toho, jak jsme to natřeli nedemokratickému systému, jak jsme se konečně vymanili z totality.

Víme, že za komunistů byla totalita, z pohledu ekonomického ale existovaly i velice schopné podniky, které uměly vyrábět světové výrobky např. Škodovka Plzeň, Tatra, Poldi Kladno, která uměla takové materiály, že jsme vyráběli vlastní endoprotézy, Plzeňský pivovar, křišťálové sklo, byl tu Svit, ale i OKD, hutě, železárny, dostatečná zemědělská výroba, měli jsme vlastní mořskou flotilu a další.

Ale také víme, že byly fronty na banány, že nebyl dostatek toaletního papíru, že nebyly plné krámy (ne)potřebného zboží, že se jen těžko mohlo cestovat za hranice (když tak jen do zemí RVHP), že existovaly tuzexové poukázky, ale také, že nebyli nezaměstnaní, lidé bez domova či střechy nad hlavou, že se u lékaře a v nemocnicích neplatily poplatky, běžně se jezdilo do lázní, lidé se nedomáhali vyšších mezd, sociálních a jiných dávek a jistot, že se lidé cítili bezpečněji, že důchodci neměli obavy z krácení důchodu, že pojišťovny pojišťovaly, spořitelny spořily, školy vyučovaly, učitelé neskuhrali o vyšší platy stejně jako lékaři atd., atd.

Bulvární tisk zjistil, jak žijí bývalí prominenti. Např., že Jakeš žije v domku, který spoluvlastní s bratrem, žije z nijak zvlášť velkého důchodu a že jeho sousedé jej vídají nakupovat nejlevnější druhy masa. On, bývalý nejmocnější ve státě!   Dnes? Žužla. Tak dlouho byl ve funkci a takto mizerně se zabezpečil. Jiný prominent té doby Čuba, je rovněž v důchodu. Žije v rodinném domku, který má na dnešní poměry hodnotu kolem 3 milionů korun! Žije si poněkud lépe než Jakeš, ale to proto, že po revoluci nesložil ruce v klín a pracoval.

Podívejme se na současnost.V r.1989 jsme si to vyřídili s bolševiky, konečně jsme si všichni svobodně vydechli. A co se stalo? Novodobý, demokratický a kapitalistický stát za 22 let všechen tento (výše uvedený i neuvedený) státní majetek, majetek nás občanů, rozprodal! Ba dokonce lze otevřeně říci, rozkradl! Stát rozprodal i školky, kulturní domy, hřiště, která si občané de facto zadarmo stavěli v akci „Z“. Stát rozprodal byty, které si lidé 60 i více let vlastními náklady zvelebovali v domnění, že tak činí pro sebe a pro své děti. Stát prodal i úspory lidí, když prodal banky. Za to všechno by měl získat, mj. i v kuponové privatizaci, stamiliardy – a kromě toho po celou dobu vybíral daně, sociální a zdravotní pojištění, jako každý jiný kapitalistický stát, pro který jsou daně jediným příjmem.

Odpovězme si na otázku: „Kde všechny ty miliardy jsou  a v jakých daňových rájích.?“ Notabene při vědomí, že státní rozpočet v době pádu totality nebyl v minusových číslech, že i na důchodovém pojištění bylo 80 miliard korun! Po 20 letech vytoužené svobody máme rozpočet v hlubokém deficitu a že musíme omezovat výdaje a utahovat si opasky. Abychom si na tuto otázku  mohli odpovědět, musíme si připomenout několik faktů a jmen. V této souvislosti si třeba zjistit jak bydlí, jaké mají majetky např. Stanislav Gross, Aleš Řebíček, Mirek Topolánek, Marek Dalík, ale také Václav Havel, Václav Klaus a další, mimo politické osobnosti Kožený, Pitr, Krejčíř, Bakala, Tykač, Kellner a řada jiných oligarchů, kmotrů a bossů, včetně současných politiků (Kocourek) a vládnoucích struktur.

V současných podmínkách jsou rovněž nepřehlédnutelné příjmy šéfů ČD, ČEZ, ČSA, ČT, NKÚ, členů dozorčích a správních rad, odměny na ministerstvech, platy poslanců a senátorů, soudců atd. Faktů je celá řada, o nich při řešení domácí ekonomické krize ale politici nehovoří. Když, tak např. formou peněžní poukázky  občanům, že každý z nich, včetně  nemluvňat rodících se s dědičným dluhem, dluží státu v řádu 180 tisíc Kč sumárum 1,8 bilionu korun, které chybí ve státní pokladně.

Abychom tomu rozuměli - chybí ne proto že je, jak  zdůvodňuje Kalousek, „prožrali občané“, ale chybí proto, že byly výše uvedenými lidmi rozkradeny. Dříve se tomu říkalo „defraudace“, tedy zneužití v osobní prospěch, dnes to má být odměna za úspěchy současných politiků a podobných individuí, které takto „úspěšně“ budovali a budují náš novodobý kapitalistický a demokratický stát!

Máme-li vzít alespoň částečně vážně ono strašení kapitalismem ze strany bývalých komunistů z dob totality, musíme dnes přiznat, že měli pravdu. Svoboda, kterou jsme pádem totality získali, je sice moc pěkná, jenže není pro každého. Stejně tak je tomu s demokracií. Ta je platná jen pro několik vyvolených, ten zbytek je s demokracií spojován jen tím, že oni mohou, protože mají právo a moc, ostatním občanům už zbývá jen se před „jejich právem a mocí“ ohýbat. Z nevyžádaného mailu

 

 Česko není tygr, dnes do světa prodává hlavně polotovary

Socialismus nám zanechal rozsáhlý trh RVHP se 400 miliony obyvatel. V jeho rámci jsme zabezpečovali cca 64% exportu. Těch zbývajících 36% byl export  do zemí, kam bychom nyní znovu rádi pronikli. Ale už nemáme s čím. Konkurenční (západní) firmy neničily své ČS-konkurenty technologickou převahou ale fyzickou likvidací strojů a leckdy i objektů, které za tím účelem nakoupily. Tím vznikla těžko dohnatelná ztráta odborníků na daný obor - zanikla určitá tradice a škoda pro naší zemi je v pravdě obrovská. Vítězslav Štoček

ČR je malá, otevřená ekonomika, pro kterou je export nutnou podmínkou dlouhodobé a udržitelné prosperity a hospodářského růstu. 83% českého exportu dnes proudí do zemí EU. Z toho 63% do států eurozóny, kde prim v objemu importovaného zboží z ČR hraje s velkým náskokem Německo. Statisticky sice do EU více exportujeme, než dovážíme, ale výrobky či služby mají minimální přidanou hodnotu.. Staronová strategie exportu vymezuje trhy mimo Unii, které jsme za posledních 20 let již opustili. Patří mezi ně Čína, Indie, Vietnam,  Turecko Brazílie, jihoamerické a africké země země

Přímý export do třetích zemí by výrazně zvýšil marži tuzemským firmám, jejichž velká část zisků a přidané hodnoty se v současnosti ztrácí v transitních státech. Dnes je běžnou praxí exportovat nehotové výrobky do Německa nebo jiných zemí EU. Tam jsou dokončeny, a exportovány s podstatně větší přidanou hodnotou.

Působí komicky až trapně, když ministerský předseda Nečas a šéf politické strany, která je hlavním viníkem tohoto zmaru musí letět do Polska aby se mu dostalo 20 minutové přijetí u čínského prezidenta. Pak u něho lobovat pro rozšiřování čínsko-českých hosopdářských vztahů a ve své naivitě se odkazovat na bohaté tradice před více jak 24 lety. Naše pozice tam totiž dávno už obsadili naši západní spojenci. Navíc tam už nemáme ani co nabídnout. Čína je totiž ve vědecko- technickém rozvoji už zcela v jiné kategorii než Česko.

Dnes sloužíme skoro výhradně jako překladiště čínského zboží pro Evropu. A nově již Čína ivestuje do Česka – považte - kvůli levné pracovní síle! Jak by ne, když naše produktivita, resp. HDP na obyvatele je na úrovni 66% evropské patnáctky, přitom naše  platy jsou jen na 36%. Do podobné pozice  se dostáváme i ve vztahu k řadě dalších a dnes rychle expandujících, kdysi rozvojových zemí.

Zbyněk Frolík, český majitel Linetu, vyvážejícího do více než 100 států tvrdí: Růst Česka musí být založen na investicích do inovací, aplikovaného výzkumu, vzdělávání, podpoře exportních aktivit a vytváření co nejvýhodnějších podmínek pro to. Přitom zahraniční investice by neměly plnit jen sociální cíl (zaměstnanost), jak je tomu dnes, ale výstupem by měla být především následná a prokazatelná daňová výnosnost z produktů z této investice (DPH, DPPO apod.).

 

Budoucnost s návodem k použití ?

Česká ekonomika má daleko ke stabilitě. Zdroje pro akumulaci odtékají stále rrychleji, než přitékají, a pro kvalitativní změnu s  náročnějšími technologiemi a vyšší přidanou hodnotou nemáme technickou základnu.

V r. 2003-7 jsme zvýšili HDP o 1,7 bil. Kč, a veřejný dluh vzrostl jen o 0,8 bilionu. Z přírůstků HDP šlo klidně dluh splatit. Převládla úvaha, že bude lepší podpořit růst, platy, spotřebu obyvatelstva a investice, a až se růst víc upevní, vyrovnáme dluhy.

O dluzích se hodně mluví, ale z ekonomiky odtéká nejen 82 mld. ročně. Podstatně větší jsou dividendy zahraničních vlastníků českých podniků, které v r.2011 činily 180 mld Kč. K tomu platy zahraničních pracovníků. Shrnuto: odliv je kolem 270 miliard, a bude se zvyšovat.

U nás byl a ještě je tahounem automobilový průmysl, ale trhy jsou přesyceny. V Evropě se vyrábělo 17 mil. aut ročně, spotřeba byla 3 miliony. Tady se nedá čekat velká konjunktura.

Na finský vzor s inovacemi a výzkumem nemáme připraveny lidské zdroje. Počty vysokoškoláků jsou zavádějící, když techniku nebo přírodní vědy studuje jen každý dvacátý. Je nedostatek kvalitních inženýrů, chybí ústavy aplikovaného výzkumu, omezujeme výdaje na výzkum a vývoj.

A česká mzdová úroveň nevyhovuje ani Čechům, těm se zdá nízká, ani zahraničním zaměstnavatelům, ti vědí o levnější. Ve škodovce mají dělníci na hodinu 9 eur, v portugalském Volkswagenu 13 a v německém 49.

Zatím zůstáváme spíš Evropou východní a v korupci jsme se přesunuli k Balkánu. Průměrné platy v Německu jsou 3700 eur, u nás asi 800 eur, v přepočtu na naši nižší cenovou hladinu dejme tomu 1100 eur. Jsme tak na 30% platové úrovně Německa a v důchodech je to ještě slabší. Navíc jsme naprosto nesoběstační prakticky ve všem!

Klíčovou podmínkou růstu je exportní expanze. Ve srovnání s jinými malými západoevropskými státy je ale náš export na obyvatele stále jen poloviční až třetinový. Především musíme změnit ekonomickou diplomacii státu. Naši podnikatelé se bojí jít na ruské a východní trhy bez pomoci státu, protože tam je stát pořád velkým hráčem. Takže z trosky CzechTrade - kde mají jen asi 60 lidí a na celou Čínu snad dva zástupce - bychom měli přejít na daleko silnější vývozní společnosti s vysokou účastí státu. V bývalých PZO bylo 21 tisíc lidí!

Hlavně musíme udělat vše pro obnovu exportu na východní trhy a rychle rostoucí země Asie a Latinské Ameriky, kde pořád zůstává v paměti něco z dobrého jména předlistopadových českých značek. 11. březen 2010 Zbyněk Fiala

 

 Boj proti korupce v pojetí Václava Klause

Žijeme ve státě kde organizovaný zločin a korupce prorostly do nejvyšší politiky. Už i velcí byznysmeni odmítají realitu českého "Palerma" akceptovat. "Pro čím dál víc lidí je nepřijatelné platit daně státu, který je rozkrádán".

Václav Klaus se ke korupci zásadně nevyjadřuje. Když už prolomí mlčení, poznamená pouze, že „odposlechy jsou strašně nešťastná věc, která ničí demokracii.“ Dodává, že odposlechy rozhovorů mezi primátorem Bémem a lobbistou Janouškem nečetl a ani je číst nehodlá. K jejich vztahu prý nemá, co by řekl. Moc lobbistů údajně lze omezit snad jen tak, že bychom zrušili stát nebo omezili jeho pravomoci.

Nesmyslnost argumentů bývalého prezidenta dobře vystihl Jan Macháček ve svém blogu, když napsal, že toto vyjádření člověku přijde snad ani ne na úrovni základní školy. A dodává: „Má cenu s takovou hloupostí vůbec polemizovat? I minimální stát má armádu a policii a ty zase veřejné zakázky. Tady většinou ale vůbec nešlo o stát, ale o město. A město např. musí mít fungující dopravní podnik, kanalizaci, vodárny apod. Chce prezident žít na smetišti? Kdo uklízí Pražský hrad? Kdo tam vaří? Jak se ty firmy vybírají? Prezident opravdu nikdy neslyšel o etických kodexech, transparentnosti, morálce apod.? Malý stát je odpověď na všechno?“

 

 Padnout na kolena zhasnout a privatizovat

Tak to vidí symbol chamtivosti Dušan Tříska, jeden z autorů a realizátorů kuponové privatizace v Česku a nejbližší spolupracovník Václava Klause

Po r. 1989 celá střední a východní Evropa zažila bankrot. A to, co se musí v takový okamžik udělat, je kleknout na kolena a jíst hlínu. Jinými slovy prodat všechno, co máte. Každá rodina by se tak chovala. Československo proto formou privatizace vyprodalo, co mohlo. Pokud nejdete až na dno, tak se od něj neodrazíte.

Dnes by "ekonom" Tříska nejraději zákonem odmítl příjem dotací z EU a zrušil i všechny mandatorní výdaje vlády. Platby na důchody, zdravotnictví či třeba policii by pak vždy z roku na rok přizpůsoboval daňovým příjmům.

Řecké ostrovy bych prodal v kuponóvce, podobně jako v ČR, navrhuje její duchovní otec Tříska. Kdybych byl řecký předseda vlády, snažil bych se EU vycucat. Dokud je politická vůle a zájem, tak bych to "dojil". Ale kdybych byl zodpovědný předseda vlády, nedoprošoval bych se, brutálně bych devalvoval, což předpokládá vlastní měnu, a masivně privatizoval. Střední a východní Evropa své problémy vyřešila bez zadlužení, nikdo nikoho neobtěžoval, neorganizovaly se fondy, nekonaly se summity. Ale vyřešili jsme to vše u piva, prostě, ale razantně..

Tvrdí také: V r. 1991 jsem publikoval článek nazvaný “O vítězích a poražených”. V té době každý mohl mít naději, že bude vítězem, ale já jsem psal: vítězů je vždy řádově méně než poražených. A teď tu jsou vítězové, ať se jmenují jakkoli. U ostatních pak vzniká pocit porážky. Já se Viktora Koženého zastávám. On v r. 1997, při kuponovce v Ázerbájdžánu, narazil na mnohem ostřejší  americké hochy, než je sám. Ale kdyby se mu to bývalo povedlo, a že měl k tomu silné spojence, tak z něho byl nejvýznamnější český podnikatel všech dob. A pokud jde o kuponovou privatizaci v ČR, nikdo lidi nenutil, aby mu své kupony svěřovali. Z rozhovoru pro týdeník Ekonom 7. 4. 2012

Pro osvěžení paměti: Před r. 1989 působil Dušan Tříska v Ústavu veřejné správy Praha a v Ekonomickém ústavu ČSAV. Byl evidován jako agent StB, ev. č. 7704. Přesto se v r. 1990 se stal nám. min. financí ČSFR, později ředitelem odboru kuponové privatizace MF. Podílel se na zřízení Centra kuponové privatizace a Střediska cenných papírů. V 90. letech působil jako expert Světové banky v Kazachstánu, Lotyšsku, Bulharsku, Bělorusku a v Číně.

Byl také, jedním z hlavních propagátorů "privatizace pod zhasnutým světlem". Zejména poté, co se stal duchovním otcem RM Systému, byl jedním z těch, kteří legislativní přítmí velmi energicky obhajovali". Tolik citát Tomáše Ježka, spolurealizátora “kupónovky”.. V r.2012 působí opět na ministerstvu financí jako poradce.

 

 Zvažte následující doporučení

 Jsme svědky rozpadu politiky

Musím si položit otázku, jestli v této zemi nějaká politická kultura existuje. V okamžiku, kdy si myslíme, že jsme dosáhli určitého dna, tak v tom bahně ještě klesáme hlouběji. Jiří Přibáň,  právník 

Opakující se vládní krize naznačují totální rozpad demokratické kultury. Stojíme na rozcestí, zda politika zcela sklouzne ke sledování osobních zájmů, či si zachováme ústavní stát pro občany této země. Politici hovoří v podivných metaforách a jejich vyjadřování naznačuje úpadek politické kultury. To může být symptom něčeho mnohem závažnějšího – totálního rozpadu demokratické kultury

Na střední Evropu se v zahraničí pohlíží jako na poměrně politicky nestabilní a zkorumpovaný region, který začíná mít stále větší problémy,. Česká republika se ale stále drží v kolejích ústavní demokracie.  Nepochybně se ale v těchto měsících rozhoduje o tom, jaká bude budoucnost této země, jestli skutečně sklouzneme k populismu, kterým budou řídit byznys manažeři ve stranách, nebo si zachováme ústavní stát pro občany této země," podotýká.

Politici by si měli uvědomit, že politika není byznys a ani se nedá privatizovat. Je potřeba obnovit politiku jak na levici, tak na pravici a také důvěru občanů v politiky. To mohou udělat pouze velké strany. Je třeba vytvořit prostředí, ve kterém se budou politici považovat za zástupce lidu, nikoliv za zástupce soukromých zájmů. uzavřel Jiří Přibáň právník a profesor na Cardiff Law School.     na ČT1 19.4.2012, výňatek

 

 Zkuste si odpovědět na otázky

 

☼ Když se vrátíme zpátky do devadesátých let a uvědomíme si, z jakého   podhoubí zde vyrostla ta nová podnikatelská elita, přirozeně se vybavují  následující otázky, konstatuje na internetu jeden z našich spoluobčanů. https://www.podivinsky.cz/

*Kde asi skončily všechny ty spisy, které ve  Fondu „Z“ spravoval tehdejší ministr vnitra a bývalý agent StB JUDr. Richard Sacher?

*Co je pravdy na tom, že Václav Klaus umožnil bývalým nomenklaturním kádrům, estébákům, vekslákům a dalším pochybným existencím rozkrást majetek nás všech výměnou za to, že jeho jméno bude vymazáno ze všech záznamů Státní bezpečnosti? Byl v tzv. Fondu „Z“ také spis Václava Klause?

*O čem si asi povídali, před 2.volbou Klause za prezidenta, na tajné schůzce v hotely Savoy, jeho kancléř Weigl, bývalý komunista se všehoschopným,  také bývalým vrcholovým komunistou a lobbistou Miroslavem Šloufem?

 

☼ Myslíte si, že by v kterékoliv skutečně demokratické zemi bylo možné, aby ministr financí zajišťující prodej významné státní společnosti /České pojišťovny/,  v ní byl po jejim prodeji zaměstnán? Nemyslíte, že je to exemplární případ korupce, který by se měl trestně stíhat?

 

☼ Otázka z diskuse v BL: „Může být v tomto státě plném závisti člověk bohatý?“. Mnozí, včetně prezidenta Klause, nerozlišují nebo nechtějí rozlišovat, rozdíl mezi poctivě a nepoctivě získaným majetkem. Nepřipomíná vám tato otázka privatizaci státního majetku po r. 1989: zhasne se světlo, obrovské veřejné majetky se rozkradou a všichni se budeme tvářit, že nabyté vlastnictví je legální a úctyhodné?