* Problematika celostátního všeobecného referenda

(-)  Česká ústava referendum předpokládá ve svém čl. 2 odst. 2, který zní: „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Zůstává tedy na ústavním zákonu, zda zavede referendum obecně, nebo jen pro konkrétní případ, pro který bude vydán. Ale od r. 1993 bylo předloženo sněmovně již 12 návrhů zákonů o obecném referendu. Ani jeden však nebyl schválen. Přestože se prohlášení politiků hemží proklamacemi o podpoře takovéhoto  zákona, bylo by naivní se domnívat, že bude odhlasován.  K tomu se neodváží zejména proto,  že,všeobecné celostátní referendum,  je již jednoznačně formou přímé demokracie ve které lid vykonává státní moc.

Navíc v tomto směru chybí  v ČR  zkušenosti..  Ty jsou  dosud pouze s  referendem místním. Ono to opravdu  není v našich zemích tak jednoduché, jak ukazují zkušenosti např. ze Slovenska, kde bylo  nutno řadu referend zrušit pro  malou účast  (i když lze  předpokládat,  že v případě  elektronického hlasování by byla situace příznivější).… Je známo několik forem přímé demokracie:

*Lidová iniciativa (umožňuje lidu navrhnout či odmítnout ústavní či právní úpravu)

*Fakultativní referendum (nepovinné, konzultativní): zde přichází návrh na   referendum z parlamentu, je-li požadováno voliči a splňuje-li povinný  počet hlasů

*Mandatorní referendum (povinné, obligatorní): pro případy, předepsané zákonem nebo ústavou (zpravidla pro změny ústavy)

*Plebiscit: toto lidové hlasování navrhuje vláda nebo parlament ad hoc.

*Lidové veto - dovoluje lidu vyjádřit se pro přijetí či odmítnutí zákona

*Odvolání poslance voliči ^x

Všechny tyto formy mohou mít navíc řadu variant nad kterými si nedovedu představit parlamentní i senátní koncenzus současných politických stran. Přesto  jsme  již jednou v celostátnímu referendu hlasovali - o vstupu ČR do EU. Nebylo to ovšem na základě obecného zákona o možnosti konat lidové hlasování, ale pouze díky speciálnímu ad hoc ústavnímu zákonu k referendu o našem vstupu do EU. Pro  jný případ vyhlášení celostátního  referenda je tedy zatím vždy nutné přijmout speciální zákon.

(+) (-)  Švýcarskou přímou demokracii bez předsudků a bez iluzí popisuje Milan Kubr.  Snahy o "napřímení" české demokracie jsou více než legitimní a odůvodněné. Jsou projevem pudu sebezáchovy přesvědčených demokratů, vidících, jak se jim demokracie ztrácí pod rukama. Církevních restituce násilně prosazené vládní koalicí jsou příkladem toho, k čemu může vést absence nástrojů přímé demokracie i v moderní evropské zemi.

Byť je princip referenda zakotven v Ústavě, politické elity se činí, aby se na něm dlouhodobě pracovalo, ale aby nemohlo začít nekontrolovaně narušovat zaběhaný model vládnutí. Viz. neslýchaných až 250 000 nutných podpisů a další omezení.

Švýcarský model přímé demokracie je v Evropě všeobecně citován jako ideál. Byť je to jen demokracie polopřímá, tento nesporně úspěšný model funguje poměrně dobře a velká většina Švýcarů ho ctí a miluje. V systému, jaký má Švýcarsko, je dobré žít. Občané vědí, že jim politici musí některé otázky referendem položit – např. na změny ústavy, nejdůležitější mezinárodní dohody, a zákony, které nevycházejí z ústavy, a tak ji doplňují.

Je však dobré vidět i  problémy. V současnosti hrozí, že systém přímé demokracie se přehltí. Nyní se sbírají  podpisy už pro 17 celostátních iniciativ současně! Vláda i parlament se bojí této inflace a hledají způsoby jak je "protřídit"  ještě před začátkem sbíráním podpisů, či před hlasováním, kdy iniciativa odporuje mezinárodním smlouvám, nebo je neaplikovatelná.  Akce jsou často populistické, bez solidní předběžné analýzy a bez ohledu na možnost aplikace a praktické i finanční důsledky.  To vede mnohdy k tomu, že se nerozhodne nic a že se akce odkládá. A politické strany, které své požadavky ve vládě či v parlamentu neprosadí, se stále častěji uchylují k lidovým iniciativám, aby vládě i parlamentu svůj názor vnutily.

Praxe  iniciativ je taková, že se v kritických fázích vyžadujících nápady, organizaci, propagandu, vyjednávání, sbírání tisíců podpisů, využívání médií, a hlavně peníze, angažují společenští aktivisté a jimi vytvářené občanské výbory. Zde se uplatňují "nezávislé" agentury.

Jsou-li však ve hře velké zájmy, hlasování předcházejí nikoliv jen informační nýbrž ostře agitační a mozky vymývající kampaně. Občan, který se o politiku příliš nezajímá, nemá na ni čas či potřebné vzdělání, vládne stejným hlasem jako znalec věci, ale dá se však snáze mediálně zmanipulovat. Na něho se populistická agitace před hlasováním zaměřuje.  

Více přímé demokracie  české společnosti jenom prospěje. Nebude to však všelék. A nezapomínejme, že podobně jako vše ostatní v každé demokracii, i přímou demokracii lze zneužít, pokud se s ní zachází necitelně, nebo když se jí zmocní populisté na pravici, na levici, v partajích nebo mimo ně. https://www.blisty.cz/art/67930.html

(+) Referendum ano, ale pozor na demagogy, varuje politolog Jiří Pehe. Důležitou podstatou musí být to – že jde o přímou otázku a volbu mezi dvěma přímými řešeními. Princip přímé demokracie by se měl  využívat jen v případě, že jsou jasně nastolené otázky.

Problém je, pokud se volá po referendu k otázkám, vyžadující specifické znalosti. Těmi totiž občané obvykle nedisponují  a nemají čas ani chuť je někde pracně získávat  - od toho přece mají své politiky, kteří by měli disponovat či získávat si za ně odborné znalosti a na základě toho, dle svého svědomí rozhodovat. Pak tam ale vzniká velký prostor pro demagogy, které obyčejný člověk neodhalí. Proto se referenda ve světě příliš neuplatňují – vyjma Švýcarska.

S referendem je třeba zacházet velmi opatrně, nevyžadovat ho ani v případech, kdy by se lidé rozhodovali pouze na základě nějakých emocí. To by totiž ve většině důležitých otázek mohlo být kontraproduktivní,“

Přesto má přímá demokracie budoucnost – ovšem musí se najít jejií správná forma, což není jednoduché. „A je nato už dnes česká společnost zralá“, klade provokativní otázku Jiří Pehe.

(-) Volání po všeobecném referendu je stále častější, zejména v souvislostí  odvolání špatné vlády. Domníváte se však, že si vládní garnitura odsouhlasí obecné referendum k vlastnímu odvolání z důvodu neplnění vlastního programu, nebo konání v neprospěch většiny občanů. To je naprostá naivita.  Tomu  nepomohou ani masívní demonstrace. Je třeba hledat jiné  cesty.

(+) Ústavní zákon o lidovém vetu prosazuje např. Petr Mach ze Strany svobodných občanů. Každý zákon přijatý parlamentem by vešel v platnost až po té, co by nebyl vetován referendem. Občané by měli u každého zákona možnost pokusit se stanoveným způsobem (např. sesbíráním 50 tisíc podpisů pod petici během 50 dnů) vyvolat referendum. Kdyby občané v referendu zákon zamítli, ukázalo by se tím, že Poslanecká sněmovna již nereprezentuje zájmy voličů a musela by být rozpuštěna a vypsány nové volby. Politici by tak nesli odpovědnost za své činy.

(-)  Jak zajistit funkční referendum?  Domnívám se,  že  k tomu, aby se zavedení prakticky fungujícího referenda, které se stane účinným pojistným a nápravným mechanismem v případech selhávání zastupitelské demokracie je ještě dlouhá cesta.  Jak oponovat námitkám, že jako se opozice čas od času snaží vyvolat hlasování o důvěře v parlamentu, tak by iniciovala jedno referendum za druhým a využívala ho jako nástroj politického boje.

V tomto směru je nutné zákon o referendu formulovat tak, aby skutečně sloužil pouze jako záchranný mechanismus. K tomu by napomohl vysoký počet petičních hlasů, nutný pro jeho iniciování a určitá prodleva, která by musela uplynout mezi dvěma takovými referendy, případně mezi volbami do parlamentu a referendem. Rovněž je potřeba zaručit, že takové referendum je opravdu výrazem masové nespokojenosti občanů s danou vládou, tj. musí mít dostatečnou voličskou účast.

A dovedete si představit, že občané budou neustále připraveni rozhodovat a pohotově a rychle reagovat na aktuální problémy? A jak pro celou řadu zpochybňovaných  zákonů shánět desetitisíce, možná statisíce podpisů? Lze téměř s jistotou tvrdit, že bez trvale funkčního internetového volebního systému je tato idea v ČR  nerealizovatelná. Autor